Po několika letech rozvažování byl na vrcholu Ještědu položen základní kámen dalšího hotelu, který krášlí horu nad Libercem dodnes. Jeho stavba trvala ale o něco déle než stavba hotelu stavitele Schäfera. Teprve v roce 1973 byl dokončen pozoruhodný, do té doby v Čechách nevídaný stříbrný kužel.
K historii Ještědu patří i jeho dvě dřevěné rozhledny. Ta starší stála na vrcholu v letech 1876–1889. Byla jen 7,6 m vysoká, ale protože horu pokrýval jen nizoučký porost, postačovala. Druhá ještědská rozhledna zdobila vrchol hory v letech 1889–1903. O čtyři roky později se již mohli návštěvníci Ještědu rozhlížet dodaleka z mohutné kamenné věže ještědského hotelu.

KONSTRUKCE

Objekt vysílače je založen na 1 m tlusté kruhové železobetonové desce o průměru 13,40 m, pod dvěma suterény, v hloubce 9,40 m pod úrovní přízemí, kterému odpovídá nadmořská výška 1014,15 m. Hlavní nosný dřík, k němuž je připojena konstrukce hotelu a plošiny pro parabolické antény kryté laminátovou kapotáží, sahá po kótu 33,00 m; je tvořen železobetonovou troubou o vnějším průměru 5,00 m a tloušťce stěny 0,30 m, a předpjatými deskami podlah hotelových prostor a anténních plošin; tato část je dílem pardubického Průmstavu. Nad ní, od úrovně 26,96 m, pokračuje ocelová skořepina proměnného průměru 10,50 až 1,62 m po kótu 70,96 m. Navazující nosný laminátový válec o průměru 1,90 m a tloušťce stěny 16 až 12 mm sahal původně po kótu 88,48 m, rekonstrukce anténního systému v roce 1997 jej ještě o cca 3 m prodloužila na kótu 91,46 m. Laminátový nástavec je překryt ocelovým víkem. Průměr opláštění tvaru rotačního hyperboloidu na kótě 3,75 m je 32,20 m.

TVAR

Vnější vzhled každého díla je zajisté to, co především upoutá pozornost každého diváka a ovlivní jeho názor. Bohužel však, pro daleko největší část veřejnosti, včetně publicistů, zůstává toto hledisko hlediskem jediným, ke škodě jich samých i pro spravedlivé ocenění přínosu ostatních, kteří se na vzniku díla podíleli. Jistě nejde o to podceňovat zdařilý tvar stavby, její zasazení do přírodního prostředí, navázání na dopravní, energetické i lidské komunikace, ale nelze zanedbat ani hledisko bezpečnosti a ekonomické proveditelnosti díla, tedy vhodnost a kvalitu nosné konstrukce. V ideálním případě jsou všechna tato hlediska splňována současně, žádné z nich nevyžaduje násilné omezení hlediska jiného.

Tvar ještědského vysílače tomuto požadavku nesporně odpovídá: povlovně navazuje na siluetu kopce, současně svým rozšířením v patě vytváří prostor pro hotel, a jeho špička pro výhodné umístění antén. Rozšiřování věže směrem k základu, i když je ve spodních partiích opticky dotvořeno kapotou plošin speciálních antén a pláštěm hotelu, odpovídá zvětšování napětí od vlastní tíhy stavby a od větru, na které je lidské oko zvyklé u konstrukcí tohoto typu, od Babylonské věže, Eiffelovky a klasických továrních komínů až po moderní televizní věže. Tomu odpovídá i geneze tohoto tvaru, na němž se, kromě arch. Hubáčka podíleli i statici Ing. Zdeněk Patrman (1927–2001) a Ing. Zdeněk Zachař (1925–2005, od roku 1968 v USA, takže jeho přínos k Ještědu přestal být od té doby zmiňován).

V souvislosti se střední (ocelovou) části věže sluší zmínit také prof. Ing. Vlastimila Křupku, DrSc. (*1927) z Vojenské akademie Brno. Je vytvořena jako skořepina ve tvaru hyperbolického paraboloidu přecházející na úrovni cca 50,0 m do válce. Celkové výška ocelové skořepiny, navazující na železobetonovou konstrukci hotelu a plošiny pro antény, je 44,50 m. Skořepina o průměru 10,5 m v základně (na 26,96 m) a ve vrcholu 1,62 m (70,96 m) je vyztužena žebry, nejmenší tloušťka plechu je 6 mm; vyrobily ji Vítkovické železárny. Tento konstrukční systém, který je velmi únosný a ekonomický, se prof. Křupkovi počátkem šedesátých let osvědčil na 180 m vysokých televizních věžích na Bukové hoře u Děčína (1961–1965) a na Cukráku u Prahy (1961, slouží dosud), a byl proto použit i zde. Na ocelové části je umístěn laminátový nástavec s průměrem o 300 mm větším než ocelový „hrot“ pod ním, jak to vyžadovaly televizní antény a nutný manipulační prostor kolem nich.