Jiří Jiroutek o projektu FENOMÉN JEŠTĚD

Projekt Fenomén Ještěd vznikl kolem roku 2000. Dlouhá léta jsem vzhlížel k věži na vrcholku kopce nad Libercem. Vlastně mne přitahovala od okamžiku, kdy jsem ji poprvé uviděl. Přišel jsem do Liberce v roce 1985 a město mi učarovalo. Pocházím z Loun, tam asi začal můj zájem o architekturu.

Chrám sv. Mikuláše v Lounech mě také vždy čímsi fascinoval. Nemáte odstup, stojíte v ulici 
pod kostelem a hlavu si můžete vyvrátit, když se snažíte dohlédnout na špičku věží. Na Ještědu jsem zažil něco podobného. Věž, která naprosto dokonale dokreslovala siluetu horizontu, mě neustále něčím nepopsatelným přitahovala. 
První fotografické pokusy zachycovaly stavbu z dálky, ten tvar mi prostě připadal úžasný! Cosi, jako novodobý chrám, pokus dotknout se nebes, raketa připravená k cestě do nekonečného vesmíru. A pak jsem viděl Ještěd zblízka, byl to nový zážitek! Ta stavba mi připadala tak výjimečná, zvenčí i zevnitř.

Tehdy jsem již pracoval v Naivním divadle, bývalé Ypsilonce a zájem 
o divadlo, fotografování, architekturu a výtvarné umění stále sílil. Vystudoval jsem Institut výtvarné fotografie, 60. a 70. léta mi byla inspirací. Přes svého kamaráda jsem se seznámil s Otakarem Binarem, přišlo mi neskutečné, když mi vyprávěl o době vzniku projektu hotelu a vysílače na vrcholku Ještědu. Trochu mi to připomínalo moje studentská léta, zaujetí pro společnou věc, komuna lidí, která žila řešením jednoho problému, nebyl to vlastně problém, byla to výzva. Co mě na tom asi fascinovalo nejvíce bylo to, s jakým úsilím a nasazením Ještěd vznikal, kolik unikátních postupů a technologií bylo použito. Jak se v době komunistického plánování a snahy o unifikaci podařilo vytvořit dílo výjimečné po všech stránkách. Ještěd mě nadchnul a naprosto jsem propadl jeho kráse a přitažlivosti.

Když jsem měl možnost seznámit se s Karlem Hubáčkem, pochopil jsem. Ten člověk byl jak rtuť. Byť již starší pán s šedinami, oči mu jen hrály, nadšení z něj přímo sršelo, jeho dobrá nálada byla přímo nakažlivá. Tak začala doba příjemných setkání a rozhovorů, většinou v kavárně Pošta. Naslouchal jsem vyprávění o SIALu a Školce, o skvělé partě lidí, o volnosti v té době nevídané, o vzniku a stavbě vysílače a hotelu. 
Když jsem poprvé viděl snímky původního vybavení interiérů, nechápal jsem jak mohl někdo nahradit něco tak dokonale padnoucího do stavby, kterou jsem obdivoval, něčím, co je sice asi sedacím nábytkem, ale absolutně se tam nehodí. To byl ten moment, kdy jsem si řekl, že je třeba zachovat tuto dokonalou stavbu tak, jak byla vymyšlena, navrhnuta, postavena a vybavena. Sbíral jsem informace, kontakty, sháněl původní návrhy a plány, fotografie….

Byl jsem překvapen skromností, s jakou mi Karel Hubáček a Otakar Binar vyprávěli tom, co všechno dokázali. S čím vším se museli vyrovnat a s kým a čím doslova bojovat. Vymyslet a nakreslit je jedna věc, realizace původních myšlenek a nevyzkoušených technologií věc druhá. Nápady a výjimečná řešení činily realizaci stavby obtížnější, než se zpočátku zdálo a politická situace tomu rozhodně nepřispěla. Přesto všechno, tým v čele s Karlem Hubáčkem stavbu v roce 1973 dokončil a předal k užívání. A to ani nebyl Hubáček pozván na slavnostní otevření Ještědu! Vlastně byl poprvé oficiálně pozván až na 25. výročí.

Projekt Fenomén Ještěd tedy vznikl proto, abych vzdal hold a poděkování tvůrcům Ještědu, aby se co nejširší laická veřejnost dozvěděla o výjimečnosti stavby a aby se pod vzniklým tlakem zájmu o Ještěd začala řešit oprava a uvedení interiérů do původního stavu.



Jako první vznikl kalendář na rok 2005, na objednávku libereckého magistrátu – preferuji černobílou fotografii, proto jsem také stavbu vysílače snímal černobíle, je to moje vidění krásy Ještědu – v polovině roku 2005 kalendář získal 1. místo v soutěži tiskovin, propagujících cestovní ruch. 
Poté jsem vydal vlastním nákladem fotografickou knihu FENOMÉN JEŠTĚD, která se věnuje objektu hotelu a vysílače na Ještědu, kolektivu architekta Karla Hubáčka a využívá různých pohledů: od soutěže a dokumentace stavebních prací, porovnání návrhů a realizace řešení interiérů se současným stavem, zachycení vývoje návrhů výtvarníků, přes technické zvláštnosti a běžný pohled na Ještěd očima turisty, nebo řady fotografů.
V tom samém roce následovala výstava FENOMÉN JEŠTĚD v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze, kde byly vystaveny černobílé fotografie Ještědu nazvětšované na rozměr 1 x 1 metr. Vedle fotografií byly také vystaveny původní výkresy a plány, ukázky původního vybavení – křesílka a stolek z kavárny, stůl a židle z restaurace, jídelní a nápojový servis, křeslo ze salonku atd., které se podařilo nashromáždit při přípravě knihy Fenomén Ještěd. Výstava nebyla pouze typickou výstavou o architektuře, přál jsem si přiblížil atmosféru, kterou zažívali návštěvníci toho „původního“ Ještědu. Mým záměrem bylo i to, aby výstava přilákala co nejvíce obdivovatelů této stavby a také získala příznivce nové, a to i z řad úředníků a politiků, kteří mohou ovlivnit budoucnost této výjimečné stavby. 
A že je o Ještěd zájem i ve světě, dokázala též návštěva kurátorů Victoria & Albert Musea v Londýně, kteří navštívili Ještěd i s britskými novináři prestižních periodik a přáli si převézt výstavu do Londýna. Tam byla v roce 2008, v redukované podobě, součástí velké výstavy o architektuře a umění střední Evropy v době studené války “Cold War Modern” …. díky tomu, mohli návštěvníci  londýnské výstavy spatřit alespoň malou část původního Ještědu.
Výstava byla poté mimo České republiky prezentována také například v Bruselu 
a St. Gallen.

Věřím, že všechny tyto aktivity byly a budou dalším krůčkem k záchraně Ještědu, že pomohou jeho navrácení do původního stavu a možná i zápisu do seznamu památek UNESCO. 

To, že byla stavba vyhlášena národní kulturní památkou, je doufejme příslibem, 
že ji nepotká osud některých památek na území našeho státu, na které se nedostávají finance na opravu.